Tři roky po ztrátě svého bratra Vittoria, se kterým sdílel celou svou kariéru, se Paolo Taviani vrací k dílům Luigiho Pirandella, jehož díla bratrská dvojice již dříve adaptovala, a to v letech 1984 (Kaos) a 1998 (Ty se směješ). V souladu s vizí sicilského dramatika není film vůbec tím, čím se zdá být. Název sice může pocházet z novely z roku 1910, ale po žárlivosti protkané zápletce této knihy není ani stopa. Místo toho se pozornost soustředí na samotného Pirandella, respektive jeho popel, který je převezen z přeplněného pohřebiště ve fašistickém Římě na místo jeho současného trvalého odpočinku na Sicílii. S filmem se vydáváme na cestu, která nás provede poválečnou Itálií a jejími zfilmovanými vzpomínkami díky záběrům z filmových týdeníků, amatérských filmů a fragmentům neorealismu. Poté, co ve filmu Leonora addio pohřbíme mistra, snímek přeřadí rychlost z road movie na filmovou adaptaci, kdy si vybere jiný Pirandellův příběh – konkrétně ten poslední, napsaný krátce před jeho smrtí v roce 1936. Od rozloučení s titulem až po jeho návrat k posledním slovům spisovatele. Je těžké nebrat toto dílo – tak svobodné, a přesto tolik součástí světa Tavianiho – jako dojemné bratrské rozloučení. Dílo, které stejně jako v roce 2012 vítěz Zlatého medvěda Caesar musí zemřít, opět využívá kinematografii k tomu, aby napomohl literatuře a historii promluvit.